Bělohlávek, celý v bílém, vaří partě nadšenců

Teto článek vyšel v říjnu 2023 k 30. výročí založení Prague Philharmonia, dříve PKF - Prague Philharmonia v Reportér Magazín. 

Na české hudební scéně jde o vzácný úkaz: špičkový orchestr, který vznikl z čistého nadšení party mladých lidí a který si tohle nadšení dokázal uchovat po celé dekády. PKF – Prague Philharmonia letos vstupuje do třicáté sezóny. Na úplné začátky ansámblu – včetně večerů u táboráku ve východních Čechách – vzpomíná první houslistka Hana Kubisová.

text Adéla Dražanová, Reportér Magazín
Machov je asi tisícihlavý městys v okrese Náchod, na hranici s Polskem. Zasazený v malebné krajině Broumovska, v obci stojí renesanční kostel svatého Václava ze 17. století, na náměstí pak Mariánský sloup ze století osmnáctého. Na Wikipedii se taky dočtete, že u čísla popisného 26 roste chráněná památná lípa zvaná Šrůtkova, jejíž kmen má obvod sedm metrů a stáří se odhaduje na pět set let, což z lípy činí nejstarší strom přinejmenším v celém okrese. Co už se však nedočtete, je, že právě tady, v Machově, se v první půlce devadesátých let minulého století zrodil jeden z nejlepších českých orchestrů dneška. A to především v sále místního kulturního domu, ale taky ve školní tělocvičně, u táboráku a trochu i na houbách v okolních lesích. 

Houslistka Hana Kubisová byla u toho. Rodačka z Mladé Boleslavi přijela do Machova jako mladá studentka Akademie múzických umění. Životní plány měla už tehdy celkem jasné, chtěla dostudovat, učit a věnovat se komorní hře. Že se za třicet let bude na zkouškách potkávat s těmi samými lidmi, s nimiž nocovala na žíněnkách machovské tělocvičny, by ji ani ve snu nenapadlo. 

Přijďte zítra
Začněme právě Hanou. Narodila se v roce 1972 do rodiny, kde nikdy nebyl žádný profesionální muzikant, ale kde se hodně zpívalo a hudba byla trvale přítomná. Hana ráda říká, že k houslím přišla jako slepá k houslím – a ono to tak v podstatě je, protože kdyby se onoho dne, kdy ji táta poprvé vzal do místní hudební školy, potkala s někým jiným než s houslovým pedagogem Josefem Novákem, je možné, že by dnes v rukou skutečně svírala jiný nástroj, třeba flétnu nebo violoncello. „Táta byl instruktor v autoškole,“ vypráví Hana Kubisová. „Tenkrát učil nějakou profesorku hudby a zmínil se jí, že jeho dcera, tedy já, už je ve věku, kdy by mohla začít na něco hrát.“

Haně bylo skoro osm, což je vlastně docela dost, v rozhovorech s profesionálními muzikanty se často dozvíte, že začínali ve čtyřech, pěti, někdo dokonce i dřív: například houslový virtuos a jeden z nejlepších světových hráčů současnosti Josef Špaček v interview pro Reportér vzpomínal, že mu byly tři, když doma ve skříni našel staré housle. Od té chvíle už je prý nepustil. 
Paní v autoškole Haninu tatínkovi doporučila, ať dceru vezme do místní lidové školy umění. A tak šli. Hana říká, že jí to zpočátku bylo vlastně jedno, nic zásadního nečekala.

První, na koho s tátou v budově lidušky narazili, byl právě Josef Novák, ředitel, houslista a už tehdy výrazná hudební osobnost celého města. Novák, ročník 1927, v místní lidušce působil od roku 1951, v šedesátých letech tu zakládal Mladoboleslavský komorní orchestr, který měl díky němu špičkovou úroveň a který jezdil koncertovat i do zahraničí. Což samozřejmě Hana zpočátku netušila. 
Novák si holčičku rovnou vyzkoušel a bez zvláštních průtahů povídá: „Přijďte zítra“.

„Ale v kolik? A ke komu? Vždyť ani nemáme housle,“ zajímal se Hanin otec, ale Novák jen mávl rukou, ať prý se o nic nestará, že se to všechno zařídí. 
Což byl první signál, že má Hana opravdu velký talent – Novák jej rozpoznal „na první dobrou“. Vzal si dívku k sobě do třídy a začali pracovat a Hana byla okouzlená, protože její profesor byl prý velmi charismatický a s dětmi to perfektně uměl. Nějaký ten cukr, nějaký ten bič, ale cukru vždycky o něco víc tak, aby děti byly motivované a nadšené a chtěly hrát. „Vštěpoval nám lásku k hudbě, opravdu se nám věnoval. Což u mě vedlo k tomu, že jsem doma cvičila, ráda a bez přemlouvání.“ Až později, v rané pubertě, se tu a tam stalo, že se Haně cvičit nechtělo. Tehdy ale otec využíval mnohokrát ozkoušenou metodu: „Nechceš? Nemusíš! Klidně vrátíme housle a je to.“ Načež se Hana zvedla a šla cvičit. Úplně univerzální nicméně tahle metoda taky není – když ji otec aplikoval na Haninu sestru Drahomíru, ta se zaradovala a hrát přestala. „Dneska je z ní právnička,“ směje se Hana Kubisová.

Ke konci základní školy pak v rodině Kubisových nastala trochu paradoxní situace. Když Hana rodičům oznámila, že chce jít na konzervatoř, tatínek – tedy ten, kdo dceru o šest let dřív přivedl do hudebky – se postavil proti. „Řekl, že konzervatoř není dobrá škola a hudba není seriózní povolání.“ K tomu na Hanu „nastoupila“ paní učitelka ze základky, která se dívku snažila přesvědčit, že s tak dobrými známkami jí na konzervatoři bude škoda a že lepší cestou by bylo gymnázium. 

Pro Hanu však nic jiného než housle nepřipadalo v úvahu, už tehdy věděla, že chce být učitelkou hudby – po vzoru profesora Nováka. A tak si nakonec konzervatoř vyvzdorovala a odjela do Prahy. 

Bělohlávek  
Claudio Abbado byl italský dirigent, rodák z Milána, ročník 1933. Ve své generaci byl legendou, pracoval s nejdůležitějšími orchestry světa včetně londýnských, vídeňských či berlínských filharmoniků, skoro dvacet let byl uměleckým ředitelem milánské La Scaly. Znali ho i čeští, respektive českoslovenští posluchači, Abbado přijel poprvé už v šestašedesátém roce na festival Pražské jaro, později se do Česka několikrát vrátil.

Pro PKF (potažmo Hanu Kubisovou) byl však důležitý z jiného důvodu. Právě on totiž v 80. letech inicioval vznik mládežnického orchestru, který nese jméno Gustava Mahlera a který byl původně určen pro mladé talenty z Rakouska, Československa a Maďarska (zkraje let devadesátých se pak Gustav Mahler Jugendorchester otevřel muzikantům do šestadvaceti let z celé Evropy).

„Mahlerák“, jak tehdy studenti orchestru říkali, byl terno, projekt snů. Kdo se do něj dostal, měl šanci pracovat s nejlepšími dirigenty včetně samotného Abbada, génia a perfekcionisty. „Konkurzy tehdy byly všude možně, v Praze, Brně, Ostravě…,“ vzpomíná Hana Kubisová. Řada jejích kamarádů a spolužáků se jich zúčastnila a řada jich taky uspěla. Hana tehdy do „Mahleráku“ taky moc chtěla, ale její profesor houslí na konzervatoři Vladimír Rejšek jí to nedovolil. „Dodnes vlastně nechápu proč. Nicméně byl velmi striktní, řekl doslova, že si mám vybrat – buď Mahlerův orchestr, nebo on.“ 

Hana vzpomíná, že její kamarádi se z prvních letních soustředění Gustav Mahler Jugendorchester vraceli naprosto nadšení a plní entuziasmu. Práce s Abbadem jim učarovala, jeho způsob zkoušení po jednotlivých nástrojových sekcích, touha po dokonalosti, ale i italská lehkost a vřelost. „Velmi v tom chtěli nějak pokračovat, udělat něco i doma,“ říká Hana.

A tak vlastně vzniklo machovské soustředění. Klíčovou postavou tehdejších událostí byli Tomáš Hanus a Lukáš Pospíšil. Hanus byl původně houslista, který ale zároveň na brněnské JAMU studoval dirigování pod vedením Jiřího Bělohlávka. Pospíšil byl zase nadějný violoncellista, žák Mirko Škampy a na konzervatoři pak Viktora Moučky. „Byl to právě on, kdo tehdy sehnal tělocvičnu v Machově,“ vzpomíná Hana.

Na první soustředění, v létě dvaadevadesátého, se do Machova vydala necelá dvacítka mladých muzikantů, členů Mahlerova orchestru a jejich kamarádů. Tomáš Hanus se ujal dirigování. Hana tenkrát do východních Čech jela jako – jak sama říká – turistka. Ve vznikajícím smyčcovém ansámblu ještě nehrála, ale chodila s jedním z účastníků.

Tomáš Hanus tehdy o partě mladých nadšenců řekl i svému profesorovi Jiřímu Bělohlávkovi a Lukáš Pospíšil vzpomíná, že hvězdný dirigent se za partou do Machova přijel podívat.

Klíčové však bylo léto následující, to v roce třiadevadesát. Soustředění se opět konalo v Machově, trvalo asi dva týdny a Bělohlávek dorazil v podstatě na celou dobu.

Hana už tehdy jela jako houslistka a vzpomíná, že to celé bylo naprosto neuvěřitelné. „Spali jsme na žíněnkách v místní školní tělocvičně, celé dny zkoušeli v sále kulturního domu. Chodili jsme do lesa na houby, společně si vařili v kulturáku v kuchyni, měli jsme něco jako rozpis služeb. Po večerech se opékaly buřty a pilo pivo, všichni byli nadšení, strašně moc chtěli pracovat, učit se, byla tam neopakovatelná energie. To prostě poznáte, když je něco výjimečné,“ říká.

Bělohlávek samozřejmě na žíněnce nespal, ubytoval se v pokoji ve zdejším hostinci U Lidmanů, jinak ale s mladými trávil většinu času. „Byl velmi přátelský, byli jsme z něj u vytržení. Chodil s námi i na ty houby, večer seděl u ohně a hrál na violoncello a jednou nám dokonce i uvařil! Máme fotku, jak, celý v bílém, táhne nějaký obrovský hrnec.“

I Bělohlávek se, podobně jako Abbado, vyznačoval perfekcionismem. „Jsou to i nejmenší detaily, které hudbu mohou udělat opravdu krásnou. Délka smyku, úhel, pod kterým se smyčec dotýká strun… Bělohlávek to všechno přesně věděl a řešil. Kdyby bylo možné napsat třeba: Byli jsme na začátku umělecké kariéry, ještě toho bylo hodně, co jsme neuměli a on nás začal formovat. Těžíme z toho dodneška. Je to třicet let, ale stává se mi, že hraju a cítím Bělohlávka za zády,“ vypráví Hana Kubisová.

Nadšení bylo zjevně oboustranné, Bělohlávkovi se práce s mladými talenty velmi líbila. V dokumentu, který o mnoho let později o PKF natočila Česká televize, vypráví, že tehdy procházel složitým uměleckým obdobím a mladý orchestr mu pomohl se restartovat, najít.

Čili řečeno dnešním jazykem, byla to taková „win-win“ situace.

Filharmoníčci
Po machovském soustředění se nově zformovaný ansámbl, tehdy ještě pod názvem Giovanni Virtuosi da Camera, vydal na krátké turné po českých městech.

Načež nastala otázka co dál. Důležitá byla, jak vysvětluje Hana Kubisová, hlavně pro ty z hráčů, kteří už v té době měli nějakou práci, hráli třeba v brněnské filharmonii nebo v rozhlase. „A najednou se museli rozhodnout, jakou cestou se vydat. Vsadit na jistotu a zůstat, kde jsou? Nebo dát výpověď a vrhnout se do něčeho nového a velmi, velmi nejistého?“

Elán a entuziasmus „Mahleráku“, potažmo východočeského Machova nakonec zvítězil na plné čáře a na jaře roku 1994 oficiálně vznikla Pražská komorní filharmonie. Byly podepsány první smlouvy, orchestr se rozrostl o další hráče, kteří už procházeli konkurzy.  
Jiří Bělohlávek se – vcelku samozřejmě – stal šéfdirigentem PKF. Zůstal jím dvanáct let, vlastně až do chvíle, kdy odjel do Londýna jako šéfdirigent BBC Symphony Orchestra (2006). „Pékáefka“ pro Bělohlávka až do konce života zůstala srdeční záležitostí, dítětem. Hana Kubisová vypráví, jak se někteří z muzikantů trochu ošívali, když jim Bělohlávek říkával „moji filharmoníčci“.

„A dneska na to všichni vzpomínáme s nostalgií!“

Po Bělohlávkovi u orchestru působila řada jiných skvělých dirigentů – včetně například Jakuba Hrůši, jenž dnes patří k opravdu nejužší světové špičce. Hrůša byl Bělohlávkův žák, extrémně nadaný a stejně extrémně pracovitý. Hana Kubisová vzpomíná, jak Hrůša jako úplný mladíček sedával na zkouškách PKF, v rukou partituru, očima visel na Bělohlávkovi. Později, to už měl sám v kariéře poměrně slušně našlápnuto, musel Hrůša jistou shodou náhod u PKF zaskočit na festivalu v Německu – a vzájemné sympatie byly tak zřetelné, že se Hrůša v roce 2008 stal šéfdirigentem orchestru.

Hana Kubisová říká, že popsat třicetiletou historii PKF nejspíš ani nejde, respektive chtělo by to minimálně knihu. Orchestr, dnes oficiálně PKF – Prague Philharmonia, za ty dekády objel svět, koncertoval s Pavarottim, Villazónem, Marthou Argerich a desítkami dalších hvězd, ale možná ještě důležitější je, že v něm přetrval duch Machova. Hana říká, že v PKF jsou dodnes naprosto neuvěřitelné, nadstandardní mezilidské vztahy, které se jinde nenajdou. V orchestru je pořád řada zakládajících členů nebo těch, kdo přišli už během prvních konkurzů. „Celé ty roky spolu prožíváme úplně všechno, svatby, děti, rozvody… Za takovou dobu už se znáte na dřeň, víte v podstatě i to, jaké kdo nosí prádlo,“ směje se Hana Kubisová.

PKF je tak vlastně výjimečný úkaz a jakkoliv se může dostavit i syndrom vyhoření, Hana říká, že pocit sounáležitosti je vždycky o něco silnější. „Nikdy jsem nepočítala s tím, že budu třicet let hrát v jednom orchestru,“ říká. 
Ale ono se to stalo. 
Nicméně splnila si i další z mladistvých životních plánů: věnuje se jak komorní hře, tak učení, které ji tak okouzlilo, když ji táta v roce 1980 přivedl do lidušky v Mladé Boleslavi.