„Kometa“ Vítězslava Kaprálová

Vzpomínáte si, jaký byl váš první pocit, když jste je vzala do rukou?

Musím říci, že pro mě byly velikým objevem. Náš pořad je zkomponován z dopisů určených většinou rodičům, ve kterých popisuje situace, které prožívá s Bohuslavem Martinů, a pak také z listů manželovi Jiřímu Muchovi z konce života. Před lety jsem hrála v rozhlasové hře matku Vítězslavy Kaprálové, takže jsem se už tehdy o osudu její dcery, který je na jednu stranu fascinující a na druhou obrovsky smutný, snažila dozvědět více. Myslím, že tato mladá, krásná a nadaná žena musela ve své době působit doslova jako kometa. Zářivá, oslnivá, ale bohužel jen v omezeném čase. Dopisy ze závěru jejího života jsou opravdu velice jímavé. Viděla jsem pak i divadelní inscenaci Vitka v televizním přenosu z brněnského divadla Husa na provázku. Text Kateřiny Tučkové v režii Anny Davidové, ale hlavně velice originální a uvěřitelné ztvárnění Vitky Terezou Marečkovou mě doslova nadchly. Bylo to jiskřivé představení, plné humoru, nadsázky i stylizace, zábavné, ale zároveň i vypovídající. Myslím, že by se Vitce líbilo, kdyby ho viděla. Byla děvčetem, které dokázalo zkrotit orchestr a které poblouznilo mnoho mužů. Byla to beze sporu originální, fascinující osobnost.

V době, kdy žila, byly ženy na dirigentském stupínku jevem naprosto nevídaným, a možná nejen tam, ale i v celém uměleckém světě. Jakou roli podle vás ženy zaujímají v umění?

Asi stejnou, jakou zaujímají v životě. Jsou jeho samozřejmou součástí. V dřívějších dobách byly spíše inspirací mužů-autorů, vzhledem k tomu, co všechno na bedrech žen od nepaměti spočívá a jaká role byla ženě po staletí přisuzována. To ale neznamená, že by ženy k umění méně tíhly. Nebo že by v něm zaujímaly podřadnější roli. Díky Bohu, v dnešní době mohou snáze svůj talent rozvinout. Zrovna teď natáčím film Běžná selhání a autorkou scénáře i režisérkou jsou mladé ženy. A nikdo se nad tím nepozastavuje. Kolikrát se přistihnu, že v duchu žasnu, jak se celá ta filmová mašinérie dá do pohybu a třeba o půlnoci stovka lidí někde v dešti a v zimě plní vizi dvou křehkých mladých žen. A mám z toho upřímnou radost.

Na jevišti jste ztvárnila ženy velmi silné a mocné – královnu Alžbětu či Margaret Thatcherovou. Je těžké najít rovnováhu mezi mužskou a ženskou energií?

Nevím, jak funguje vybalancování mužské a ženské energie, ale oběma dámám je společné, že musely obstát v prostředí vyhrazeném většinou mužům. A obě to zvládly znamenitě. Proklamovaná „panenská královna“ Alžběta dokázala brilantně muži manipulovat a při zahájení války o Falklandy byla Margaret Thatcher razantnější a tvrdší než její generálové.

Dopisy jsou často velmi intimním oknem do duše pisatele. Jak k takovým textům umělecky přistupujete?

Nejsem teoretik, plánovač nebo konstruktér. Přečtu si texty, snažím se o autorovi získat víc informací, popřípadě si přečíst i některá jeho další díla a potom, seč mi moje síly stačí a seč jsem schopná, vyhovět a posloužit předloze tak, jak se mi jeví a jak jsem ji pochopila.

Jak vnímáte první polovinu 20. století, tedy dobu, ve které Vítězslava Kaprálová žila?

Musela to být převratná doba. Poklidný svět zdobné secese a najednou prásk – Malevičův Černý čtverec, Ďagilevův Ruský balet v Paříži, Stravinskij a Svěcení jara. Přiznávám, že co se týká výtvarného umění, ustrnula jsem asi právě v tomto období. Kandinskij, Schiele, Klee, Miró, Toyen – tuhle moderní klasiku miluju a oslovuje mě. Nebo Gershwinova Rapsodie v modrém, datum vzniku 1924! Okouzlení jazzem a charleston… Dvacátá léta musela být úžasná.

Chtěla byste v té době žít?

Takhle jsem nikdy neuvažovala. Jsem realistka. Jsem vděčná, že žiju v době, ve které žiju, protože si myslím, že naše představy o minulých dobách jsou vždycky trochu zkreslené. Historii píší vítězové, a i ta dvacátá léta nebyla jen o krásných hlavinkách a půvabných modelech. V první polovině 20. století rovněž proběhly dvě světové války…

Je v textu, který čtete, nějaká pasáž, která vás speciálně dojímá?

Nejsmutnější je dopis napsaný pár dnů před smrtí. Jen z té představy, že ho píše pětadvacetiletý, mladý člověk je vám úzko. O to víc, že v úvodní části pořadu zní slova plná optimismu, nadějí a víry ve vlastní talent. S jakou radostí a ledabylou hrdostí píše rodičům, že ji vyvolávali snad osmkrát! Svět otevřený dokořán. A potom šílený vír společenských i osobních událostí a najednou nemoc a smrt. I když zemřela tak strašně mladá, byla to velice zralá osobnost. Ty dopisy jsou toho dokladem.

Kaprálová byla svého času múzou Bohuslava Martinů, byla jste vy někdy něčí múzou?

O tom pochybuji. Nebo o tom, bohužel, nevím ☺. Ale moc mě potěšilo, že jsem kdysi zaujala, aniž jsem to tušila, svého budoucího režiséra! Před několika lety mě totiž oslovil Marek Kopelent, zda bych se zúčastnila jeho projektu Bludný hlas. Ta skladba měla pohnutou historii, vznikla v roce 1969 a první interpretkou byla Jiřina Jirásková. Jenže pak upadl Marek Kopelent na dlouhou dobu v nemilost a možnost dílo znovu uvést se naskytla až po revoluci. Pro mě to bylo vykročení úplně neznámým směrem, který přesahoval všechny představitelné věci, na kterých jsem až doposud pracovala. Musela jsem třeba jen artikulovat různé zvuky, intonovat neexistující slova, vzpomínám si na srdceryvný výkřik: „Je brûle!“ (Já hořím!), což byl odkaz na upálení Jana Palacha. Bylo to ohromně zajímavé a jsem vděčná, že jsem tu možnost tehdy dostala. Ale proč o tom mluvím: po mnoha letech jsem se pak setkala s mladým režisérem Jiřím Adámkem a on mi najednou říká: „Já jsem na tom představení byl.“ Přitom jsme ho v Praze uvedli jedinkrát! Fakt, že se setkám s neobvyklým dílem a několik let poté mi mladý, velice originální režisér řekne, že to uvedení viděl a že to pro něj byl zážitek, mne v tu chvíli opravdu moc potěšil.